Road Trip number ONE - část třetí
Stát Maine
"Stát Maine se zapíše do dějin" (Můj Tatíček; L. P. 2013)
Přestože jsme před sebou v tento den měli mnoho kilometrů, cesta utíkala rychle a bez komplikací ... a to i přesto, že za volant zase na chvíli usedla Leonka ;-) Ta v mezičase vymyslela techniku řízení auta s automatickou převodovkou pro lidi zvyklé na tu mechanickou. Prý je to metoda vysoce účinná a zatím na ni není patent, takže můžete zdarma vyzkoušet ;-) Zde stručný návod ...
Levou nohu je třeba si "zašprajcovat" někde pod sedadlo, aby jste ji omylem nepoužili (a nesešlápli imaginární spojku ;-)) To má jenom mírné vedlejší účinky, kterými je křeč v noze, případně až téměř odumírání nohy v kotníku, v závoslosti na tom, jak dlouho řídíte. Následně je vhodné komentovat každý svůj pohyb, což evidentně lépe propojuje myšlenky s koordinačními pohyby a napomáhá se soustředit. Zde ukázkový příklad: "Levou nožku posunu na brzu. Sešlápnu brzdu. Pravou ručkou posunu řadící páku na P jako parking (...)" ... Jednoduché a stoprocentně účinné ;-)
Nejen díky této metodě jsme nakonec zdárně dorazili do cíle. Přespání jsme tentokrát měli rezervováno v typickém americkém motelu v nevelkém městečku Brunswik ve státě Maine. Měli jsme tady však pocit jako bychom se ocitli v úplně jiném světě ...
Hladký průběh našeho "check-in-ování" podle mě zakřikl taťka už těsně před vchodem, když prohlásil: "Nooo, to je teda kočka!" Což mělo popisovat paní recepční, která mohla mít tak čtyřicet, měla na sobě outfit dvacetileté slečny, ale hlavně měla na čele korálky visící ji z ofiny :-D Naši rezervaci nemohla samozřejmě najít, komentovala každý svůj pohyb a gesto a navrch se snažila popisovat problematičnost jejich počítačového systému (kterému rozuměla asi jako koza petrželi), což mě osobně vůbec nezajímalo. Nakonec to nějakým záhadným způsobem vyřešila, dala nám klíče a opěvovala, jaké máme štěstí, že nemá volný žádný jiný pokoj, než se dvěma oooobrovskýma postelema, jaký je to pro nás "upgrade" a zdarma a že budeme mít mega luxus. Nechtěla jsem jí kazit iluze a tak jsem raději pomlčela o tom, že v přesně stejných pokojích jsme bydleli až doposud.
Ani náš starý známý Tim Hortons neměl úplně stejnou podobu ... Obsluhovaly nás dvě značně ušmudlané slečny. Ptaly se mě na každou položku v mé objednávce třikrát. Levá ruka moc nevěděla, co dělá pravá. A nakonec jsme stejně dostali půlku věcí úplně jinak, než jsme chtěli ... Ale nevadí! Nás nemůže rozhodit vůbec nic ;-)
Boston
Posledním velkoměstem na naší trase byl Boston. Klasické hektické velkoměsto, jak z hlediska pěších, tak z hlediska řidičů. Nicméně, když se alespoň trochu snažíte, najdete tady i klidná zákoutí, kde byste vydrželi sedět a relaxovat celé hodiny. Na kráse mu přidává ještě samotný fakt, že leží na pobřeží ... Pro turisty je pak asi nejvěstší výhodou tzv. Freedom Trail, která je na chodníku vyznačena červenou čarou a která propojuje ty nejzajímavější památky ve městě. Zkrátka a jednoduše si najdete začátek červené a pak už jen jdete a jdete, nepřemýšlíte o tom, kde odbočit a v podstatě se nemáte šanci ztratit. Zároveň je to jednoznačné poznávací znamení, jak odlišit turistu od místních :-D
Druhý den v Bostnu jsme se vydali pozorovat velryby. Stálo nás to spoustu nervů (jelikož naše GPSka v některých státech stagnuje a najít cestu v americkém velkoměstě bez ní není zrovna "easy"), spoustu času a spoustu amerických dolarů ... a ráda bych řekla: "Ale stálo to za to!" Jenomže to říci nemůžu. Bohužel jsme nakonec z velryby neviděli ani ploutvičku. I když, ať nekecám ... Viděli jsme jak vypadá velrybí zub a taky obratel. A po půlhodině zírání do oceánu jsme nakonec viděli i pár imaginárních velrybích ploutví, ocasů a čumáků :-D Jen tu opravdovou živou velrybku jsme nějak nezahlídli ...
Holt, nemůže vyjít vždycky všechno podle plánu. Hlavní je, že máme "rain check" s nekonečnou platností. Takže když se tady za dvacet let ocitneme znovu, můžeme jet na velryby znovu, aniž bychom znovu museli platit za lístek ;-) Není to úžasné?
Cape Cod
Poslední dva dny už byly ve znamení přejíždění a odpočinku. Zašli jsme do úžasné mexické restaurace, kde jsem měla svoji první margaritu v životě ;-) Strávili jsme pár chvil na pláži, přestože počasí nám moc nepřálo a voda byla jako led, takže dál než po kolena se nikdo z nás neodvážil. A poslední večer jsme si nostalgicky dali americkou klasiku - nejlepší burger u "Five Guys" :-D
Taky jsme se rozhodli, že si na závěr našeho road tripu koupíme nějaké to vínečko, možná trochu na oslavu toho, že jsme ty tři společné týdny přežili, ale hlavně na zahnání žalu. A že byl ten žal opravdu veliký, obzvlášť pro některé, pronesla Leonka v liquor storu: "Není ta sedmička trochu málo?" a se slovy: "Tak když je to ten rozlučkový večer ..." automaticky sáhla po litru a půl ;-) Já přihlížela jen s tichou dušičkou, ani pípnout jsem se neodvážila (když byla tak v ráží :-D) a stejně jsem pak byla osočena, že prý tak velkou lahev museli koupit beztak jenom kvůli mě ... Haha! (Vůbec tomu nevěřte!)
No, a tady náš americko-kanadský road trip (bohužel) končí. Poslední den už se jenom přemisťujeme do New Yorku, vracíme auto a zase se vydáváme každý svou cestou ;-) ... Naši odlétají směr ČR a trochu smutní, že to tak rychle uteklo a že už musí zpátky. A já mám před sebou týden v New York City (než se zase vrátím, ještě na chvíli, zpět do Kanady) a jsem trochu smutná, že se s nima musím zase rozloučit, a na druhou stranu spokojená, že mám ještě měsíc cestování po americkém kontinentu před sebou :-) ...
Vám do Česka posílám mnoho amerických pozdravů ... Mějte se krásně! A opatrujte se!
